Prvou skutečně významnou postavou v dějinách české genealogie a heraldiky je Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny erbu Jastrzebiec. Narodil se okolo roku 1543 v Paprocké Vůli u města Polocka v Mazovsku. Po studiích na krakovské universitě a jakési zkušené na dvorech polských magnátů vrací se po smrti rodičů na rodné statky; zdědil pouze ony dvě vesnice, jejichž názvy užíval ve svém predikátu.
Oženil se s dvojnásobnou vdovou Jadwigou Kosobudzkou, od níž však záhy odešel. Tři roky cestoval po Orientu ve službách diplomata Andrzeje Taranowskiego a zúčastnil se jeho poselství do Konstantinopole. Po smrti své choti se navrátil na rodné statky. Znalost orientálního prostředí a osobní kontakty s východopolskou šlechtou stály zřejmě na počátku prvého velkého díla nazvaného „PANOSZA".
V této sbírce žánrových portrétů jsou jak verše vážné, upozorňující na válečné ohrožení východního pohraničí, tak i oslavy šlechtických vůdců, vzpomínky na slavné činy válečné a obratnost diplomatickou, v neposlední řadě i obrázky reků řádného korbele či ženských srdcí. Dalším dílem, které na ni přímo navazuje, je práce s názvem „GNIAZDO CNOTY, ZKAD HERBY RYCERSTWA SLAWNEGO KRÓLEWSTWA POLSKIEGO ... I INSZYCH PANSTW DO TEGO KRÓLEWSTWA NALEŹACYCH KNIAŹAT I PANÓW POCZATEK SWÓJ MAJA".
Zde je kromě veršů užito i prózy, ale vnější komposice obou děl je téměř totožná. Také tendence díla je velmi podobná, neboť jejím účelem je vedle sebrání heraldického materiálu a polichocení šlechtě jako stavu oslava válečných ctností a povzbuzení k větší aktivitě v obraně před tureckou hrozbou. Vstupní verše oslavují orla jako symbol Polsky a po tomto úvodu následuje veršované věnování Štěpánu, králi polskému, v němž po chvále královských předků opět následuje výzva, aby se král postavil do čela boje proti Turkům.
V předmluvě k čtenáři nabádá šlechtu, aby se vrátila k hrdinským ctnostem svých předků. Vlastní dílo zahajuje historický úvod o počátku polského království, původu státního erbu a založení města Hnězdna. Poté v drobných i delších básních oslavuje jednotlivá knížata a krále až po Boleslava Chrabrého. Po vládcích následuje historie šlechtických rodů podle stáří.
Řadu zahajuje starodávný erb „Topor"; po vstupním verši podává historii erbu a výčet rodů, které jej nosí. Jako doprovod k vyobrazením se střídají prozaická udání věcná s oslavnými verši. Podobně jsou uvedeny i rodové skupiny „Nalecz", „Gryff" a „Ciolek". Úvodem o Boleslavu Chrabrém je zahájena mladší skupina rodů. Když se chronologicky přiblížil nástupu Jagiellovců, obrací se ke knížectví litevskému. Po oslavě erbu „Pogoń" následuje rodokmen litevských knížat a výčet starých litevských rodů v historické posloupnosti, dále následují erby vojvodství a měst.
Heraldické těžiště leží stále ještě především ve vyobrazení. V textu si všímá autor erbů především tam, kde potřebuje rozvést celkovou pasáž o oslavenci. Přesto však lze říci, že zde výrazně vystupuje dokumentárně vědecká složka. Dílo již není jen důvěrnou zábavou širokého okruhu přátel, oné velké rodiny pohraniční šlechty, nýbrž jeho účelem je podat konkrétní zprávy o rodech, starobylosti a příbuzenství šlechty. S „GNIAZDEM CNOTY ... „ úzce souvisí - pojetím i stylem - další dílo „KOLO RYCERSKIE", které bývá často považováno za společenskou satiru.
Jeho předlohou byla latinská prozaická sbírka středověkých bajek „DIALOGUS CREATURARUM MORALISATUS IOCUNDIS FABULUS", jejímž autorem je blíže neznámý Nicolaus zv. Pergaminus. Protože většinu kreatur zvolené předlohy nacházel snáze v erbech tehdejší šlechty než v reálné přírodě, převádí lehce zvířecí motivy bajek na tehdejší stavovskou společnost a symbolické pojímání zvířat téměř ztotožňuje se symboly heraldickými.
Vyvrcholením heraldické práce Paprockého na polském území jsou „HERBY RYCERSTWA POLSKIEGO" vydané v Krakově roku 1584. Dílo se vyznačuje na první pohled novým pojetím. Autor pojímá svou práci jako čistě vědeckou, zdůrazňuje informativní objektivitu a teoreticky se zabývá i jednotlivými problémy polské heraldiky.
Na základě dokumentů nebo logické úvahy opravuje četné omyly předchůdců. Mizí všechny prvky vědomě beletristické a verše se omezují jen na příležitostné vložky k oslavě zvláště významných rodů. Druhá kniha počíná teoretickou úvahou o šlechtictví, jehož počátky shledává již ve starověkém Egyptě a pokračuje popisem nejstarších domácích rodů.
Třetí kniha obsahuje rody do Polska přistěhovalé. Čtvrtá kniha je věnována Litvě a novým dějinám. Kniha zjednala Paprockému slávu téměř přes noc a přinesla i podporu významných feudálů. Tehdy také vstoupil Paprocký do politického života zejména sporů o trůn po vymření Jagiellovců [roku 1572 králem Zikmundem II. Augustem].
V domácí válce mezi rody Zamoiskich a Zborowskich, kteří zvolili po smrti krále Štěpána Bathoryho [1586] proti Zikmundu Vasovi, synovi švédského krále Jana, protikrálem Maxmiliána Habsburského, stál Paprocki, jako příbuzný, na straně Zborowskich. Po rozhodující bitvě u Byčiny [1588], kde byla habsburská strana poražena, odchází Paprocký do exilu na Moravu.
Zde žil nejprve na panstvích drobnější šlechty, např. u Nekšů z Landeka a Arkleba z Víckova, posléze nalezl podporu u olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského v letech 1579 - 1598. Ten mu poskytl nejen materiální zázemí a politickou ochranu, ale svou osobností významně formuloval jeho další činnost literární.
Práce je z valné části kompilací, ale je přímo udivující široká znalost a pestrost liteárních pramenů a předloh. Vedle četných citátů biblických a úryvků z církevních otců zná i Platona a celou řadu výroků antických osobností, nejspíše prostřednictvím Plutarchových „Životů". Z historiků zná Herodota, Thukidida, Xenofonta, Dionysa Laertského, Livia, Salustia, Caesara a další, pochopitelně i Josefa Flavia a Eusebia.
Zná i historiky renesanční západní Evropy a přirozeně všechny historiky polské. Z českých pramenů prokazatelně užval Kosmovu „Kroniku českou", „Zbraslavskou kroniku", „Series episcoporum Pragensium", jmenuje však i Dalimila, Přibíka Pulkavu a Kanovníka vyšehradského, které znal snad pouze nepřímo. Obšírné pasáže přejal z kroniky Pavla Žídka a měl v rukou i Bartoše písaře, o němž se však přímo nezmiňuje.
Hojně užíval především kroniku Hájka z Libočan a Dubravia, na němž je závislý jeho přehled o českých dějinách. Pro poslední dobu využíval hojně i archivní materiál, letáky, noviny. I zprávy starší jsou doplňovány o poznatky z vlastního studia. Vedle heraldiky a genealogie moravské šlechty věnuje pozornost i zemskému duchovenstvu.
Tyto pasáže jsou promíseny teologicko-politickými prvky. „ZRCADLO" je i pramenem celé řady erbovních pověstí, z nichž mnohé jsou patrně nového původu, neboť jejich srovnáním lze dojít k jistému schématu; nalézáme zde i ohlasy obdobných pověstí polských. Vedle pramenů povahy archivní věnuje pozornost i hmotným památkám, kterých se často dovolává.
Po smrti biskupa Pavlovského odešel Paprocký do Čech, kde se mu dostalo přízně Jana Zbyňka Zajíce z Házmburka a Aleše Berky z Dubé. V roce 1597 vydal Paprocký trojdílnou sbírku veršů s názvem „NOVÁ KRATOCHVÍLE", o dva roky později dílo „OGROD KRÓLEWSKI", polsky psaná práce, která je jakýmsi výborem vlastních doposud napsaných historických děl.
Třetím dílem tohoto období je rozsáhlá práce s názvem „DIADOCHOS, ID EST SUCCESIO ..." Autor na něm pracoval celou řadu let s různými obtížemi; je znám list pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé, jímž mu dává doporučení na představené klášterů a dalších církevních institucí, datovaný již 1.4.1595. Konečné vydání „DIADOCHU" se však protáhlo z důvodů pozdější arcibiskupovy nemilosti a také proto, že rukopis nebyl předložen k censuře.
„DIADOCH" je opět z větší části kompilací. Je ale první knihou psanou přímo česky, třebaže jazykově upravenou Rafaelem Miškovským. Oproti suchému „ZRCADLU" zde vidíme určitý žánrový posun.
V dalších letech se Paprocký angažuje na katolickém křídle tehdejší české společnosti a vedle politických a náboženských satir vydal v roce 1609 čtvrté významné dílo „ŠTAMBUCH SLEZSKÝ". Strukturou opouští předchozí historické práce a je v zásadě politicko-náboženským dialogem mezi hostem-katolíkem a hospodářem-evangelíkem.
Za pobytu ve Slezsku se Paprocký vrátil k tématice polské; v roce 1608 vydal poprvé a 1613 podruhé „CATHALOGUS TO GEST PORZADNE OPISANIE ARCYBISKUPÓV GNIEŹNIEŃSKICH". Dílko obsahuje stručné biografické údaje o jednotlivých metropolitech, na něž navazují části veršované.
Kolem roku 1610 se vrátil stárnoucí Paprocký do vlasti, kde vydal ještě v roce 1613 moralistní verše „NAUKA I PRZESTRGI NA ROZNE PRZYPADKY LUDZKIE", propletené latinskými citáty o tom, jak se má chovat řádná vrchnost. Poslední léta života strávil Paprocký u opatů ve Waclocku a Ledzie. Zemřel 27. prosince 1614 a byl pohřben ve františkánském klášteře ve Lwowě.
Pro českého historika-heraldika jsou z obsáhlého díla Bartoloměje Paprockého důležité tři práce, uváděné zpravidla zkrácenými názvy: Zrcadlo, Diadochus a Štambuch slezský. Podívejme se proto blíže na jejich strukturu.
BOHATĚ zdobený titulní list s erby vyjadřujícími panovnickou důstojnost - říšský orel, český lev, moravská a slezská orlice. O počátku a dávnosti měst a za kterou příčinou Pán Bůh jim dobrořečiti a zase proč je opouštěti a v niveč obraceti ráčí etc.
Knížectví opavské, panského i rytířského stavu krátké sepsání knihy páté. Dedikace: Nejjasnějšímu a nejnepřemožitelnějšímu knížeti a pánu panu Rudolfu II.
O počátcích a dávnosti měst v Království Českém. Zpracováno podle exempláře nacházejícího se v rukopisném oddělení Státní knihovny ČSR v Praze, sign. 54 B 20. „ŠTAMBUCH SLEZSKÝ, V KTERÉM HOSPODÁŘ S HOSTEM O MNOHÝCH VĚCECH SPASITELNÝCH ROZPRÁVĚJÍ, POD ERBY A RODY STARODÁVNÝCH PÁNŮV, PÁNŮV A RYTÍŘSTVA KNÍŽECTVÍ HORNÍCH V SLEZÝ.“ NA ČTYŘI ČÁSTKY, A DVĚ KNIHY SEBRANÉ A SEPSANÉ.
Další části popisují konkrétní erby a heraldické zobrazování s bohatým výtvarným doprovodem, zpracované podle různých exemplářů a sign. 54 A 102, 54 B 24 a dalších, které dokumentují sbírky erbů a rodokmenů.
Seznam prací Bartoloměje Paprockého z Hlohol podle „KNIHOPISU ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH TISKŮ", díl II., část VI., s. 38.
Návazně k historii Paprockého byla vydána i moderní reedice a vědecké práce, například Krejčího monografie z roku 1946 - Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle. Život - dílo - forma - jazyk. Praha.
V české historické literatuře zůstal Paprocký spjat s pojmovým rámcem ZRCADLO, DIADOCHUS a ŠTAMBUCH SLEZSÝ, které často bývají uváděny jako klíčové práce pro porozumění jeho přístupu k heraldice a genealogii.
Jeho tvorba je charakterizována širokou znalostí pramenů a jejich citacemi, ačkoliv je částečně kompilací. Zároveň ukazuje zájem o zobrazení šlechtických rodů, jejich erby, původ a vzájemné vztahy.
Klíčové pojmy: Paprocký z Hlohol, Zrcadlo, Diadochus, Štambuch slezský, heraldika, genealogie, erby, šlechta, Polsko, České země, Litva, Jagiellovci, Byčinsk, Morava, Opolské knížectví, Pavlovský, Ledzie, Waclock, Řím
tags: #bartolomej #paprocki #zrcadlo