Meziválečné období je v české fotografii charakteristické pestrou škálou nejrůznějších směrů a tendencí. Stále pokračující historická bádání odkrývají další zasuté vrstvy tehdejší tvorby a znovu připomínají a zhodnocují i práce dosud neznámých či opomíjených fotografů. Velice úrodnou půdou pro badatele je okruh spolupracovníků pražského časopisu Světozor, zejména jeho ročníky 1933 až 1939. V Galerii Josefa Sudka byla již dříve připomenuta práce Marie Stachové, dnešní výstava na ni navazuje.
Jiří Krejčí byl po desetiletí uznávaným a vystavovaným malířem a kreslířem, jeho výtvarná činnost však byla pestřejší a košatější. Narodil se 1. prosince 1899 v Praze, v letech 1919-25 studoval na akademii v ateliéru Maxe Švabinského. Ve 20. letech se ve svých malířských počátcích věnoval sociální tématice, počátkem 30. let ale začal hledat svůj vlastní výtvarný výraz. V následujícím desetiletí si vytvořil nezaměnitelný malířský a kreslířský styl, který bývá začleněn do imaginativního proudu českého umění 30. let. Od roku 1939 byl členem SVU Mánes. V pozdějších letech publikoval kritické stati o Václavu Špálovi (1947) a Josefu Mánesovi (1949), klíčové však byly jeho Hovory o obrazech (1948).
Jiří Krejčí zemřel 8. Nás dnes zajímá autorova angažovanost na poli fotografie. Nejstarší volnou tvorbou jsou drobné abstraktní fotogramy cca z přelomu 20. a 30. let, vytvořené ještě v duchu doznívajícího poetismu. Paralelu k nim nalezneme v autorově tehdejší malířské tvorbě. Další fotografický žánr - reportáž, si Krejčí osvojil v polovině 30. let, kdy působil v redakci časopisu Světozor, který vlastnil a redigoval levicový publicista Pavel Altschul. Krejčí se v časopise uplatnil jako redaktor, ale i fotografoval a byl autorem řady článků. Vedle práce kulturního referenta a kritika sledoval sociální problematiku v období hospodářské deprese, otázky bydlení ve městě a na vesnici.
Od roku 1933 byla každoročně vydávána speciální aprílová čísla Světozoru, v roce 1936 byl jeho hlavním autorem právě Krejčí. Jmenovalo se Po vítězství Velkých Ideálů. Propojení kresby, grafiky a fotografie zaznamenáváme v ilustracích knihy Karla Hynka Máchy Znělky, kterou roku 1939 v Praze vydal F. J. Müller v bibliofilské edici Lis knihomilův. Technicky se jedná o cliché verre (J.K. používá termín průsvitka), kresbu provedenou na fotografický negativ, z něhož je udělána kopie. Techniku si již v 19. století vynalezl a proslavil malíř Camille Corot.
Asi od roku 1940 Krejčí pokračoval v experimentech s použitím fotografických materiálů a technologií. Tématicky se jednalo hlavně o krajiny, městské scenérie, figurální kompozice, ale i cirkusové scény a zátiší. Výběr z těchto prací autor představil veřejnosti v říjnu 1948 na výstavě v Topičově salonu. Fotografický odkaz malíře Jiřího Krejčího tvoří v kontextu meziválečné avantgardy skromný, ale důležitý prvek. Vedle reportážní činnosti jsou to hlavně experimenty propojující grafickou a fotografickou tvorbu, rozmnožující rejstřík uměleckých aktivit o nová teritoria.
Výstava je pořádána ve spolupráci s umělcovou chotí Olgou Krejčovou, která věnovala vystavený soubor fotografických prací do sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Malířskou kompozici Ležící z roku 1940 zapůjčila pražská Národní galerie. Galerie Josefa Sudka, Úvoz 24, Praha 1 do 24. 4.
