Jan Svěrák bez bryli: život a dílo českého režiséra a scenáristy po transformaci mezi filmem a knihou

Jan Svěrák je český herec, scénárista a velmi schopný režisér, proto i jeho knižní tvorba míří směrem, který se nabízí. Stvořil několik doplňkových knižních příběhů ke svým nejúspěšnějším filmům (např. Narodil se v Žatci a jeho otcem není nikdo jiný než národem milovaný herec Zdeněk Svěrák z legendárního dua Svěrák + Smoljak. Právě s otcem se jeho celoživotní tvorba prolíná. Vystudoval pražskou FAMU na katedře dokumentární tvorby a právě kusy v tomto žánru ho proslavily, byť poměrně stylizované. Za své fiktivní Ropáky (1988) získal tzv. studentského Oscara a tehdy ještě bezpochyby netušil, že jednou dosáhne na Oscara skutečného. V 90. letech započal dlouhou řadu celovečerních filmů, které se po právu těší úspěchu mezi diváky a především Svěrákovi vynesly mnohá ocenění na filmových festivalech. No kdo by neznal Obecnou školu, jež byla nominována na Oscara, nebo Kolju, který ho dokonce získal? V roce 1995 založil vlastní produkční společnost Biograf Jan Svěrák s. r. Tehdy vychází jeho hvězdné drama Kolja (tradičně v hlavní roli s otcem Zdeňkem), nejúspěšnější porevoluční film, na který si do kina zašel zhruba milion a půl diváků. Právě Kolja získal šest Českých lvů a Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Roku 2001 natočil s britskou spoluprací film Tmavomodrý svět, pojednávající o československých letcích Britského královského letectva (RAF) za 2. světové války. Roku 2006 se zaměřuje opět na současné Čechy a ve spolupráci s otcem Zdeňkem produkují Vratné lahve, kde si Svěrák starší také zahrál roli stárnoucího učitele. V roce 2010 vznikl loutkový fantasy experiment Kuky se vrací, inspirovaný výtvarníkem Františkem Skálou. A konečně roku 2014 Svěrák zrealizoval pohádkový muzikál Tři bratři z mini oper svého otce a Jaroslava Uhlíře, který představuje nejlepší české herce, krásné písně a těší se velké oblibě dodnes. Mezi nejčerstvější Svěrákovy práce patří zfilmované příběhy z dětství jeho otce Po strništi bos (2015) a mírně provokativní román Bohemia (2019). V této knize potkáme nadějného českého režiséra Ivana, problémového floutka s velkými sny, že jednou prorazí v Hollywoodu. JAN SVĚRÁK je výrazný český režisér porevolučního období je držitelem dvou Oscarů: za studentský film Ropáci (1989) a za nejlepší cizojazyčný film Kolja (1996). S celovečerním hraným debutem Obecná škola (1991) se probojoval až do nominací na Oscara. Velkofilmem Tmavomodrý svět (2001) společně se svým otcem složili hold českým pilotům, kteří v průběhu 2. světové války bojovali ve službách RAF.

Jiří Hanzl je český fotograf, který se dlouhodobě věnuje portrétu, reportáži a filmové fotografii. Stál za fotoaparátem i při natáčení snímku Tmavomodrý svět, kde zachytil nejen filmové scény, ale i zákulisní okamžiky. Jeho snímky propojují cit pro atmosféru s důrazem na vyprávění příběhu. Proč nemá náhoda ve filmu místo nebo proč byste na ulici herce, kterého jinak milujete, asi nepoznali? Podle nositele Oscara i tzv. Čtěte také„Kamera má kupodivu víc ráda menší lidi, a pak herce s větší hlavou (oproti tělu). Jakoby se líp vešli do kamery a vycházejí dobře i na plátně,“ prozrazuje v pořadu Hovory „mladý“ Svěrák. Toto oslovení prý už ve svých 54 letech bere jako lichotku.Kamera tak „má ráda“ Annu Geislerovou a „kdybyste ji potkali na ulici, tak je to taková šedá myška“, pak Svěrákova tatínka Zdeňka, Ondřeje Vetchého nebo Jana Třísku, „ale ten byl hezký i tak,“ vtipkuje režisér. „Kamera prostě lže a fantastickým způsobem,… protože lidi rozsvítí. Dělal jsem třeba kamerové zkoušky s jedním polským hercem, který vypadal výborně, ale když se natočil, najednou to byl jeho o deset let starší bratr, kterému zmizely oči.“Naše oko prý funguje na jiném principu než objektiv kamery. Kdysi byl film, na který se děj zaznamenává, hlavně chemický proces. Dnes jsou kamery digitální, ale pořád se co nejvěrněji snaží napodobit chemický proces dřívějšího filmového pásu.Kamera kecá„Je lichotivý pro to, co zaznamenává, rozhodně ale není objektivní. To všechno dohromady znamená, že kamera kecá,“ dodává Svěrák. Proč nemá náhoda ve filmu místo? „To je naše základní pravidlo. Protože máte omezené množství prostředků, se kterými se můžete vyjádřit. Takové ingredience, ze kterých vaříte i doma. Co si do kuchyně přinesete, to tam máte. A myslíte, že dobré jídlo uvaříte tak, že do hrnce naházíte náhodně, co doma najdete?“Čtěte takéMezi základní „ingredience“ patří obraz, kompozice, zvuk a hlasitost toho, co zazní, a herecký výraz. U všeho, co režisér udělá, vždy musí vědět, co to způsobí. „Náhoda u filmu nemá místo. Když vám má foukat vítr, musíte vědět proč. Jestli to má dramatizovat scénu, přitahovat herce k herečce a on se brání, nebo jestli ho to od ní odfukuje. To je velký rozdíl, stejně když má být bezvětří.“

Jan Svěrák natočil několik velmi známých a oceňovaných snímků - třeba Kolju, Vratné lahve, Jízdu. Ten poslední se jmenuje Po strništi bos (2017) a byla to už sedmá spolupráce s otcem a scenáristou Zdeňkem Svěrákem. Po premiéře ale prohlásil, že to byl jeho poslední. Překladatel?„To platí pořád, zatím nemám chuť ani téma, které by bylo třeba akutně kout a něco z toho vykout,“ přiznává. Zato se vrhl do překladu knihy Jona Boorstina Tajemství filmové řeči aneb Proč funguje americký film. Dostal totiž nabídku přednášet studentům na FAMU a hledal téma, co těm „dětem“ bude říkat.

Když Svěrák mluví o vztahu k tatínkovi, mamince nebo o tom, jaký je filmový divák, dozvíte se v audiozáznamu pořadu Hovory. Na Plusu se ptala Jana Klusáková.

noimgs

tags: #jan #sverak #bez #bryli