Hlubina, Deeptown a její okolí představují dystopickou vizi virtuální reality, kde hranice mezi realitou a simulací postupně mizí. Kdo něco znamená, žije v ní, nebo tam má alespoň budovu, zastoupení, dům. Jeho hlavní předností je svoboda - každý smí, co hrdlo ráčí. A smrtí je tu na tisíc, ale jen těch počítačových. Jednoduché jak facka, stačí reload/restart a jedeme znovu.
Jenomže se všechno zamotalo a na scéně se objevily zbraně třetí generace. Ty, které umí zabít nejen ve vymyšleném světě za obrazovkou, ty, které dokážou pohřbít celou Virtualitu. Nebo vám by se chtělo denně připojovat do světa, kde kulka poblázněného výrostka pošle spolehlivě všechna vaše těla na pravdu Boží?
Sergej Lukjaněnko, jak se už pro něj stalo typické, málokdy opouští příběh s jednou knihou. A je mistrem návratů, což bez problémů demonstruje i nyní. Jsme zpátky u divera Leonida, jenže svět už není takový, jakým byl dřív. Diverům totiž odzvonilo. Zastaralé modemy nahradily optické kabely, zvýšila se stabilita sítí a lidé najednou přestali potřebovat plavce/záchranáře, kteří jsou schopni vytáhnout vás ven, když už to sami nezvládnete.
Timer je přímo v Hlubině, diveři už nevidí díry v programech. Leonid se teď živí jako nosič předmětů. Nač nosiče ve virtuální realitě, ptáte se jistě, ale Hlubina funguje podle reálu. Co znáte, co jste okusili, viděli, osahali, to už vaše podvědomí spolehlivě dotvoří. A bylo by přece nevkusné, vytvarovat uprostřed místnosti klavír z ničeho. Jen ať ho pěkně donese svalnatý stěhovák až doprostřed vymyšleného obýváku.
A právě při této činnosti, s Deep-psychózou a rozháraným osobním životem (dva roky po již známých událostech) našeho divera zastihuje novinka o „dvojí“ smrti. Kulka v Hlubině, zástava srdce v reálu? Jed ve snění a udušení za počítačem? Dejte mi pokoj! Zbývá buď navždy odejít, separovat se nebo bojovat. Kdo z vás někdy propadl hernímu šílenství, kdy nad ránem překvapeně zírá na rodící se den s myšlenkou, kam jen zmizel všechen ten čas, ví moc dobře, jak těžké je odejít, odtrhnout se.
Posunuli jsme se k multiplayeru, k DVD, nakupování herních zbraní za reálné peníze a k reálné smrti, návyky jsou ale pořád stejné, a tak diver Ljoňa s novými i starými přáteli, nepřáteli, spoluhráči i protivníky pochopitelně zůstávají a zahrají si hodně nebezpečnou hru s trochu očekávaným koncem. Snad ještě, člověk se může cítit jako vlkodav, i když běhá jen v noci po zahrádce. Nesmí ale vidět plot. Když do něj narazí, iluze je pryč. Pak je třeba podívat se, co je dál, za ohradou. A je jedno, jestli jsou plaňky z tvrdého dřeva, nebo jen uvnitř vaší hlavy.
Hlubina nám dospěla, čas dovádění je pryč, není možné věčně jen pobíhat a hrát si hry na vojáčky. Pokračování sci-fi románu "Bludiště odrazů". Už dva roky nikdo ve virtuálním světě zvaném Hlubina netone, diveři přestali být elitou virtuální společnosti, nikdo je nepotřebuje. Náhle se objeví nová zbraň a virtuální realita opět začíná být nebezpečná - smrt v ní může znamenat i úmrtí ve skutečném světě. Pokračování sci-fi románu "Bludiště odrazů". Už dva roky nikdo ve virtuálním světě zvaném Hlubina netone, diveři přestali být elitou virtuální společnosti, nikdo je nepotřebuje. Náhle se objeví nová zbraň a virtuální realita opět začíná být nebezpečná - smrt v ní může znamenat i úmrtí ve skutečném světě.
6. 6. Hlubina podruhé a Hlubina potřetí. Deeptown - město uvnitř Hlubiny. Kdo něco znamená, žije v něm, nebo tam má alespoň budovu, zastoupení, dům. Jeho hlavní předností je svoboda - každý smí, co hrdlo ráčí. A smrtí je tu na tisíc, ale jen těch počítačových. Jednoduché jak facka, stačí reload/restart a jedeme znovu. Jenomže se všechno zamotalo a na scéně se objevily zbraně třetí generace. Ty, které umí zabít nejen ve vymyšleném světě za obrazovkou, ty, které dokážou pohřbít celou Virtualitu. Nebo vám by se chtělo denně připojovat do světa, kde kulka poblázněného výrostka pošle spolehlivě všechna vaše těla na pravdu Boží?
Sergej Lukjaněnko, jak se už pro něj stalo typické, málokdy opouští příběh s jednou knihou. A je mistrem návratů, což bez problémů demonstruje i nyní. Jsme zpátky u divera Leonida, jenže svět už není takový, jakým byl dřív. Diverům totiž odzvonilo. Zastaralé modemy nahradily optické kabely, zvýšila se stabilita sítí a lidé najednou přestali potřebovat plavce/záchranáře, kteří jsou schopni vytáhnout vás ven, když už to sami nezvládnete. Timer je přímo v Hlubině, diveři už nevidí díry v programech. Leonid se teď živí jako nosič předmětů. Nač nosiče ve virtuální realitě, ptáte se jistě, ale Hlubina funguje podle reálu. Co znáte, co jste okusili, viděli, osahali, to už vaše podvědomí spolehlivě dotvoří. A bylo by přece nevkusné, vytvarovat uprostřed místnosti klavír z ničeho. Jen ať ho pěkně donese svalnatý stěhovák až doprostřed vymyšleného obýváku.
A právě při této činnosti, s Deep-psychózou a rozháraným osobním životem (dva roky po již známých událostech) našeho divera zastihuje novinka o „dvojí“ smrti. Kulka v Hlubině, zástava srdce v reálu? Jed ve snění a udušení za počítačem? Dejte mi pokoj! Zbývá buď navždy odejít, separovat se nebo bojovat. Kdo z vás někdy propadl hernímu šílenství, kdy nad ránem překvapeně zírá na rodící se den s myšlenkou, kam jen zmizel všechen ten čas, ví moc dobře, jak těžké je odejít, odtrhnout se.
Posunuli jsme se k multiplayeru, k DVD, nakupování herních zbraní za reálné peníze a k reálné smrti, návyky jsou ale pořád stejné, a tak diver Ljoňa s novými i starými přáteli, nepřáteli, spoluhráči i protivníky pochopitelně zůstávají a zahrají si hodně nebezpečnou hru s trochu očekávaným koncem. Snad ještě, člověk se může cítit jako vlkodav, i když běhá jen v noci po zahrádce. Nesmí ale vidět plot. Když do něj narazí, iluze je pryč. Pak je třeba podívat se, co je dál, za ohradou. A je jedno, jestli jsou plaňky z tvrdého dřeva, nebo jen uvnitř vaší hlavy.
Hlubina nám dospěla, čas dovádění je pryč, není možné věčně jen pobíhat a hrát si hry na vojáčky.