Krakonoš včera a dnes. V dnešní uspěchané době člověk často zapomíná na tajemstvími zastřený svět svých dávných předků. Věda mu napomohla odhalit původ jevů, dříve považovaných za nadpřirozené, mizí víra v mnohé záhadné bytosti. Krakonoš však zůstává v povědomí lidí dodnes a to nejen v Čechách na Moravě a ve Slezsku, ale i jinde v Evropě.
Historická charakteristika Krkonoš a počátek Krakonošovy pověsti
Krakonoš, tedy Krkonoše, je domovem mytického horského vládce v nejvyšším pohoří České republiky, majestátně lemující severní hranici naší země. Ten je se zdejšími horami a krajem nerozlučně svázán a propojen. Proto prvním významným tématem práce je historická charakteristika krkonošského regionu. Krkonoše byly již od počátků osídlování místem setkávání či střetávání různých etnik, kultur či národů.
V 19. století v Krkonoších dochází k nárůstu turismu, s čímž souvisí také zvýšený zájem o lidovou kulturu krkonošského regionu a samozřejmě i o pána zdejších hor, Krakonoše. Krakonoš byl z počátku horským či důlním démonem, čertem či kouzelníkem, bytostí stejně nestálou a škodolibou jako je počasí v horách. Později se (především v příbězích Paula Johannese Praetoria) projevoval jako spravedlivý vládce, který obdarovával poctivé a chudé, neštítil se však vystrašit či zašprýmovat si na úkor poutníka, který zavítal do Krkonoš.
Romantismus, národnost a proměny Krakonoše
J. K. A. Musäus a jeho němečtí souputníci vnesli do pověsti nádech romantismu. Krakonoš se stále více začíná podobat člověku, stává se dokonce galantním nápadníkem. Jak je vidno, jedná se o výrazný autorský vklad, který poněkud pokřivil či zastřel původnější podání. Krakonoš se stal pohádkovou postavou, v 18. století v něj již lidé nevěří. I proto v příbězích této doby Krakonoš nabýval lidských vlastností. I v první české knize o Krakonošovi můžeme pozorovat, jak se pán hor pozvolna mění v galantního ochránce, přesto v lidech stále vzbuzuje rozporuplné pocity.
Během 19. století se představa o postavě Krakonoše stále více zužovala a zkonkrétňovala. Dříve všemocný pán Krkonoš postupně ztrácel na svém majestátu, víc a víc se přibližoval člověku. Na počátků století používá V. K. Klicpera ve své baladě jméno pro pána hor dosud v literatuře nepoužité, a to jméno Krakonoš. A Krakonoš se pozvolna začíná stávat předmětem národnostního boje. To, že se stal rukojmím nacionálních zájmu jak české tak německé strany, se ukázalo býti slepou uličkou.
Vliv turistického ruchu a české i německé regionální tradice
Nesmíme také zapomenout na vliv turistického ruchu, který se, společně s neodmyslitelným přínosem německých autorů zasloužil o výraznou popularizaci Krakonoše jak v Českých zemích, tak v jiných evropských státech, především v Německu, Polsku, ale i ve Francii.
Zmiňme také, že samotné jméno krkonošského ducha je zahaleno dalším, ne zcela odhaleným tajemstvím. Na kloub této záhadě se snažilo dostat mnoho literárních historiků a jiných badatelů (např. Josef Kolář, Kurt Ranke, Konrad Zacher), žádnému se bohužel nepodařilo přijít s jasným a nevyvratitelným závěrem.
Česká obrozenecká a národní literatura o Krakonošovi
Až v pohádkové tvorbě českých autorů konce 19. a začátku 20. století můžeme najít výrazný posun „krakonošovské“ literatury. Spisovatelé hledají nové motivy a inspiraci nacházejí v ústní lidové slovesnosti. Krakonoš však již dávno není náladovým, škodolibým a samolibým vládcem. Naplno u něj převládají kladné vlastnosti. Tento směr „krakonošovská“ literatura neopouští ani ve 20. století. Krakonoš je dnes zatížen břemenem komerce, stává se silným reklamním nástrojem.
Proto je více než důležité uvědomit si, jakým vývojem představa o Krakonošovi prošla a co tento vývoj ovlivnilo. Pověst o duchovi Krkonoš má hluboké kořeny, trvalo však dlouhá staletí, než dostal své jméno, Rýbrcoul a od roku 1824 také Krakonoš. A rovněž až v 19. století představovala pohraniční pohoří s hlubokými hvozdy cosi tajemného, nebezpečného a neznámého. Od středověku je navíc osídlovali Němci, kteří se od vnitrozemských zemědělců lišili jazykem a zčásti i způsobem života. Klimaticky nevlídným horám vládly démonické postavy a horských duchů se v lidových vyprávěních najde hodně.
Historické prameny a vizuální záznamy Krakonoše
Nový prvek do mýtu o bohovi Krkonoš přinesli během 13. a 14. století hledači pokladů a horníci z Francie, německých oblastí a později Italové, kteří na horách hledali drahé kovy či arzenopyrity do benátských sklářských hutí. Rýbrcoula považovali za jednoho z permoníků a mezi horaly šířili povídačky o jeho ďábelských skutcích, aby je udrželi mimo případná naleziště. Takto jej vylíčil i protestantský kněz Havel Žalanský ve spisu O zlých angelích neb ďáblích, nejstarší česky psané zmínce o duchovi z roku 1618. Žalanský navazoval na německá podání z 16., či dokonce 15. století, ovšem dochovaná jen v mladších opisech.
V textech ze 17. století vystupuje jako vládce nejvyšších českých hor, strážce podzemních pokladů a s pozdějším příchodem bylinkářů do hor se stal i jejich patronem. Balbín zdůraznil české pojetí Krakonoše a podle něj duch hor „nesnáší, když se mu (německy) říká Ribenzall“. Podle něj byl Krakonoš, nabývající různých podob od lovce s planoucíma očima po skřítka, především aktérem spravedlnosti, který se sice může mstít pomocí přírodních katastrof, urazí-li ho někdo, ale zabíjet nechce. Velkou vlnu zájmu o Rýbrcoula, který tím zároveň opustil vlastní území Krkonoš a vstoupil do světa literatury, odstartovala německy vydaná kniha Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) z pera mistra lipské univerzity J. P. Praetoria.
Čeští obrozenci se Rýbrcoula chopili hned roku 1794, kdy Václav Matěj Kramerius vydal knížku Rybrcol na Krkonošských horách. V příběhu na motivy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vystupuje duch hor jako zlatohlavý jinoch, syn českého knížete a saské princezny, který umí kouzlit. Od přelomu 18. a 19. století totiž kritické osvícenství střídal romantismus a s ním se šířil také patriotismus, takže Krakonoše si přivlastňovali Češi, Němci a od poslední třetiny 19. století už i další.
Ještě v nacistickém Německu zpívaly jednotky SA ze Slezska: „Tam, kde pověst, co všude znají,/ o Rýbrcoulovi bájí,/ tady jsi, můj slezský kraji.“ Němci v něm hledali odlesk germánských bohů hromu či bouře, slavjanofilové zase atributy nejvyššího boha polabských Slovanů Svantovíta, případně kouzelníka typu českého Žita. Českým vlastencům ovšem nevyhovovalo duchovo jméno, a tak Čelakovský vytvořil kalk z němčiny Řepočet, na což reagoval Klicpera v baladě Krkonošská kleč (1824), v níž se poprvé objevil Krakonoš.
Jméno Krakonoš a jeho původ
Později na druhé straně Krkonoš v Schreiberhau (dnes Szklarska Poręba) zřídili ti Němci, kteří holdovali velkoněmeckému nacionalismu, Halu ság vyzdobenou mimo jiné obrazy ztotožňujícími Rýbrcoula se starogermánským Wotanem. Na pokus učinit z Rýbrcoula německého hrdinu reagoval Alois Jirásek v dramatu Pan Johanes (1909). Čechy v této alegorické báchorce zastupuje princezna Kačenka, vládkyně Orlických hor, již ohrožuje německý Rýbrcoul, „zlej duch, kterej na horách číhá“. Hra rychle zapadla, a proto v Čechách zakotvil pozitivní obraz vládce Krkonoš. Po polovině 19. století Krkonoše ztrácely punc tajemného prostoru a lidi místo nevyzpytatelných bůžků přírody ohrožoval „zlej duch kapitalismu“.
Jméno Rýbrcoul má také německý zvuk, i když je obtížné ho z němčiny vyložit. Nejstarší zobrazení Krakonoše pochází z Helwigovy mapy Slezska, která vyšla 1561. Poprvé byl písemně zmíněn roku 1618 ve spisu O zlých anjělích neb ďáblích, který napsal helvetský kněz Havel Žalanský z Prahy. Roku 1679 psal o Krakonošovi jezuita Balbín v díle Miscellanea historiae regni Bohemiae. Popsal ho jako strašidlo, zjevující se v podobě mnicha, horníka, myslivce, starce, ale i divokého koně, žáby, kohouta nebo havrana.
První mapu Slezska zaměřil a vytiskl Martin Helwig roku 1561. Mapa je orientovaná k jihu, tedy obráceně než současné mapy. Je vytištěná v měřítku 1:550 000. Zlý německý Krakonoš připomíná ruského Dědu Mráze. Ve slovanské mytologii představuje období zimy jako kovář. Jeho bratrem je bůh Vichr. U východních Slovanů je to stařec, který jezdí na saních se spřežením bílých koní a přináší zimní počasí.
Moderní popularizace a současný obraz Krakonoše
DO HLOUBKY Řekneme-li Krkonoše, vybaví se nám hory, lesy, sníh, sjezdovky a také - Krakonoš. Stalo se tak díky populárním večerníčkům a filmům jako Krakonoš a lyžníci či Krakonošovo tajemství. Dříve horského vládce popularizovaly dětské knihy Marie Kubátové, Antonína Pochopa, Jaromíra Jecha či Jaroslavy Reitmannové. Do širšího povědomí ale Krakonoše uvedli naši autoři obrozenecké epochy jako F. L. Čelakovský, V. K. Klicpera, J. K. Tyl nebo K. H. Mácha.
Jméno Krakonoš se ve 19. století stává dominantní, i když Rýbrcoul a jiné formy se objevují dodnes. Vznikla rozsáhlá krakonošovská literatura a film. Je tedy otázkou, zda Krakonoš vznikl jako výtvor pana profesora Klicpery či zda se s tímto pojmenováním setkal někde jinde. Horáci měli jasno: Krakonoš je český název horského ducha a Rýbrcoul byl pojmenování užívané krkonošskými Němci. Jméno má tedy německý zvuk a řadu variant, které nelze jednoznačně neoloudit z hlediska etymologie.
Na závěr: Krakonoš je postava s tisíciletým vývojem, jejíž podoba odráží proměnlivost horské přírody, kulturní střety a literární kreativitu. I když se jednotlivé jména či podoby mohou lišit, krakonošovská tradice zůstává živá a plná různorodých podob, které se mohou objevit i v různých částech našich hor. Buďme s ním zadobře.
- Prameny a mapová čtení z 16. století ukazují první zobrazení Krakonoše.
- Česká a německá literární tvorba 18.-19. století formovala jeho obraz.
- Turismus a moderní media upevnily Krakonošovu popularitu i mimo Krkonoše.
