Na první pohled to může vypadat jako geniální dovednost. Umět se hluboce se ponořit do denního snění zní zdánlivě jako parádní superschopnost. Hodí se při dlouhém čekání nebo k zahnání nudy. Co když se ale stane, že se snění promění v závislost, která nekontrolovatelně pohlcuje veškerý čas, ohrožuje pracovní nebo studijní výkon a člověka doslova odřízne od reality?
„Ty seš prostě taková spící panna“, říká se pejorativně o těchto lidech, ale při pochopení jejich vnitřního světa si uvědomíme, že vymanit se ze spárů maladaptivního snění, jak se mu odborně říká, vyžaduje nejen odhodlání, ale často i odbornou pomoc. Zvenčí tito lidé působí, že trpí obyčejnou nepozorností, realita jejich duševního světa je ale jiná.
Lidé obdaření tímto talentem totiž své sny prožívají natolik živě a jejich představy jsou natolik barvité a propracované, že jsou schopni se při nich začít nahlas smát nebo se rozplakat. Mohou se pohroužit do hluboké a těžké melancholie, ale k zármutku přitom nemají jediný pádný důvod. Když se pak ze sna „probudí“, dobře si uvědomují, že šlo jen o fantazii a že ztratili fůru času.
Filmům, které pohlcují jejich mysl, tito lidé často nedokáží uniknout právě proto, že jsou často zdrojem silných emocionálních zážitků, kterých se jim v běžném životě buď nedostává, nebo jimi tlumí nějaký jiný závažný problém.
Uzamknutí do vlastního světa
Delétrvající mentální únik může člověku znemožňovat normálně fungovat, protože někteří lidé ve svých paralelních světech setrvávají často i více než polovinu bdělého času, v extrémních případech až 12 hodin. To vede k izolaci od lidí a odloučení od skutečného života.
Vrchní prchni 1981 vs 2005
Nutkání dovolit mysli plout na vlnách fantazie je možné přirovnat k touze po čokoládě nebo k návštěvě sociálních sítí. Je to zkrátka závislost, která může komplikovat život. To ale neznamená, že by na tom se trochu zasnít bylo něco špatného. Denní sny jsou běžnou součástí lidské mysli. Je to účinná strategie, jak zvládnout stres nebo obtížnou situaci, a je to i cesta ke kreativním nápadům.
„Problém nastává, když člověk přestane ovládat svou fantazii a fantazie začne ovládat jeho,“ říká Eli Somer, emeritní profesor klinické psychologie na Haifské univerzitě v Izraeli. Co je vlastně na denních snech tak strhujícího?
Co se v denních snech odehrává
Lidé v nich často vystupují jako protagonisté, kteří jsou obdaření abnormálními dovednostmi. Vidí se jako hrdinové, kteří díky své síle nebo bystrému úsudku zachránili své blízké; jako milionáři, kteří podarují své přátele a známé obrovským bohatstvím. Nebo imaginárně zhubnete, v duchu se opájíte tím, jak vaše nová postava všem vyrazila dech. Výjimkou nejsou ani fantazie, jak stojíte na pódiu, vaše srdce bije jako zvon, a když předvedete své umění, ozve se ohlušující potlesk publika a na vaší tváři zaleskne to, co je na celé té situaci jediné opravdové: slzy.
V tom horším případě člověka ovládnou sebedestruktivní představy, které ale nejsou ničím jiným než voláním o pomoc. Nechybí inspirace - ale často i negativní obsahy. Nevím, zda bychom Čechy nepřipomněli žitou realitu, kdy se denní sny promítají do rozměrů téměř životních.
Živý sen, který vidí i Dalibor Vrána v podání Josefa Abrháma v koupelně, kde stojí nádherná Dáda Patrasová ve filmu Vrchní, prchni!, je ukázkou toho, jak se denní snění dokáže zhmotňovat do rozměrů nerozeznatelných od skutečnosti. Problém je ten, že vysněné scénáře sice vypadají skutečně, ale v realitě málokdy zakotví. Ještě nikdo nikdy nezhubnul sezením v křesle a „zíráním do prázdna“, zabořit se do gauče také není cesta, jak se naučit zpívat nebo hrát na kytaru. Na výhru v loterii rovnou zapomeňte a představovat si, jak si ublížím, je kolosální nesmysl. A celkový výsledek takto stráveného času? Totálně probenděné odpoledne. Možná je čas utřít slzy a říct si do očí: Je čas na změnu.
Původ a spouštěče
Pokud patříte mezi tento druh závisláků, zamyslete se nad tím, zda ve vašem životě něco zásadního nechybí. Studie naznačují, že potřeba generovat živé mentální obrazy může souviset s dětskými traumaty, s velkými životními změnami, s poruchou autistického spektra, obtížemi s emoční regulací nebo i s ADHD a OCD a mohou být i doprovodným znakem depresí a úzkostí.
Životní styl a stravovací návyky mohou také hrát roli ve vývoji maladaptivního snění. Například jedinci, kteří vedou sedavý životní styl nebo konzumují stravu s vysokým obsahem cukru a zpracovaných potravin, mohou být náchylnější k nadměrnému snění. Diagnostika obvykle zahrnuje klinické vyšetření; neexistují specifické laboratorní testy ani zobrazovací studie. Také neexistují specifické léky schválené pro léčbu MD; terapie se zaměřuje na léčbu základních onemocnění a na nefarmakologické přístupy.
Liečba a terapie
Odborníci na duševní zdraví mohou předepisovat léky k řešení úzkosti nebo deprese a doporučovat kognitivně-behaviorální terapii (KBT) či techniky mindfulness. Prognóza se liší; někteří nacházejí úlevu díky terapii a změně životního stylu, jiní čelí chronickým příznakům. Mezi hlavní příznaky patří nadměrné snění, živé fantazie, potíže se soustředěním, emoční strádání a sociální izolace. Důležité je vyhledat odbornou pomoc, pokud maladaptivní snění zásadně zasahuje do života.
V terapeutickém procesu samotný akt zasnění má své místo. Zasnění v terapeutické místnosti se stane prostředkem růstu, pokud je doprovázeno bezpečím a důvěrou mezi klientem a terapeutem. Terapie může rozšiřovat obzory a pomáhat překonávat vnitřní bloky, které brání volnému vyprávění a představivosti. Terapeutická atmosféra a interakce s terapeutem vytváří prostor pro emoční korektivní zkušenost, která umožňuje proměnu vnitřních obrazů v pozitivní změny.
Pro děti a mládež je práce ve skupinách adaptována na jejich vývojové potřeby. Skupinová terapie dětí zahrnuje prvky arteterapie, dramatoterapie nebo muzikoterapie a často probíhá venku, pokud to situace umožní. Skupina trvá jeden rok a je uzavřená, aby se zajistilo bezpečné a důvěrné prostředí. Výjezdy do přírody posilují sebevědomí, odolnost a spolupráci, což podporuje psychické zdraví a kreativitu.
Jaké jsou praktické kroky pro zvládnutí a změnu
- Poslouchejte své denní sny a zvažujte jejich význam; pokud zasahují do života, vyhledejte pomoc profesionála.
- Podporujte realitu a vyvažujte denní snění s aktivním zapojením do běžných povinností a sociálních vztahů.
- Využijte techniky mindfulness a kognitivně-behaviorální terapie ke zpracování obsahu snů a změně vzorců myšlení.
- Pokud je to nutné, zvažte farmakologickou léčbu k řešení základních stavů, jako jsou úzkost nebo deprese.
- Podpořte si aktivní životní styl: sport, koníčky, kontakt s přáteli a přírodou.
Denní snění a noční sen spolu mohou souviset: obsah denních snů často proniká do nočních snů, a naopak. Z tohoto důvodu je péče o spánek a celková regulace emotionálních stavů klíčová pro zlepšení situace.
Terapeutický rámec a pohled na spolupráci
V terapeutickém procesu je důležité rozpoznat rozdíl mezi zasněním o samotě a zasněním sdíleným s terapeutem. Klient mluví k terapeutovi a zároveň k sobě, přičemž terapeut slouží jako rámec, ve kterém se klient promítá do dinamiky mezi realitou a fantazií. Podpora zasnění v terapii se často děje tak, že klient leží na pohovce a volně vypráví; tento volný tok myšlenek umožňuje přístup k hlubším obsahům psychiky a posílení schopnosti symbolizace.
Opakovaně se ukazuje, že vnitřní výjevy nejsou nahodilé, ale často odkazují k osobním tématům a hlubším obsahům psychiky. Důležité je chápat, že snění může být nástrojem pro sebepoznání a sebepřijetí, a zároveň musí být udržováno v bezpečném terapeutickém rámci. Norma, která z výše uvedeného vyplývá, je, že terapie nekončí odchodem z ordinace; může se proměnit v trvalý vnitřní dialog.
Ve vymezení a zapojení dětí a dospělých do terapeutických skupin hraje roli rozdíl mezi vývojovými potřebami a dospělými vzorci. Děti vyžadují více her a pohybu, zatímco dospělí mohou pracovat s processním vyprávěním a zpracováním minulých zkušeností. Příroda a venkovní prostředí mohou být součástí terapeutického procesu a napomáhat k relaxaci i kreativitě.
Závěrem lze říci, že maladaptivní denní snění má své kořeny v různých psychických a environmentálních faktorech. Včasné rozpoznání a cílená intervence - včetně terapie, změn životního stylu a podpůrných systémů - může pomoci lidem znovu získat plnou samostatnost a spojení s realitou.
