Člověk nemá oči vzadu, a přesto dozadu musí bezpodmínečně vidět, minimálně při řízení auta. Nevím, co učili v autoškole vás, ale já měl jasno. Sednout do auta a první, musím co udělat, srovnat si sedačku a pak si nastavit zpětná zrcátka. Jistě, člověk, který jezdí stále jedním autem a nikdy ho nedá z ruky, tohle udělá jen jednou. I když to také neplatí, jak řeknu později. Ale stačí si půjčovat auto s drahou polovičkou a už je třeba řešit nastavení zpětných zrcátek častěji. V redakci AutoŽivě řešíme bezpečnost často a zrcátka jsou základ. Plus samozřejmě pásy. Bez toho člověk nemůže vyjet.
Samozřejmě, že záleží na tom, co se v zrcátkách skutečně ukazuje. Je to víc než jen estetika. Je to otázka bezpečnosti a schopnosti adekvátně a rychle zareagovat. Jenže praxe na silnicích opakuje stále stejný obraz. I zkušení řidiči často podléhají pohodlí a nastavují si zrcátka „od oka“, nikoli podle zásady, která snižuje riziko a drží mrtvé úhly v přijatelných mezích. To jistě připomene každý zkušený instruktor autoškoly, když dojde na tohle téma. Ze zkušenosti instruktorů, které znám, je prý neuvěřitelné, jak rychle a snadno se po absolvování autoškoly vytratí disciplína. Prý zůstane jen pohodlná rutina. Právě z té se rodí chyby, které pak člověk složitě dohání ramenem vykouknutým do bočního pruhu nebo zbytečně agresivním manévreem.
Takovým, který by vůbec nemusel přijít, kdyby odraz zrcátka ukazoval to, co má, a nikoli přehnaně velkou část vlastního auta. Vidět celý zadek auta v zrcátku není povinnost, ale měl by být částečně v obraze. Pětina nebo šestina plochy zrcátka by měla podle odborníků z autoškoly zabírat vlastní auto, zbytek okolí. Pro srovnání a perspektivu. Pokud je ho vidět víc, slepá zóna se zvětšuje a z bezpečného přehledu se stává past. Nejrozumnější je začít u toho, co se často přehlíží, totiž u sezení. Jistě, řeč je o posedu za volantem. Proč? No protože zrcátka nemají určovat polohu těla, naopak poloha těla má definovat, jak budou zrcadla nastavená. Nejdřív sedadlo a volant, teprve potom zrcátka, to je pořadí, které každý expert zdůrazňuje, a dává to smysl. Stejně tak vnitřní zrcátko si zaslouží pozornost v očích těch, kdo ho zneužívají jako improvizovaný dohled nad děním na zadní sedačce. Jeho účel je jiný, nezastupitelný. Skrz zadní sklo má být vidět celá zadní část vozovky. Žádná dekorativní funkce nebo pohled rodiče na děti vzadu. Nutností je čistý výřez reality za autem. Pokud zrcátko zakrývá celé okno, a přitom přes něj člověk sleduje, co se děje vzadu, funguje správně. Plní přesně to, co od něj bezpečná jízda potřebuje. Jistě, napsané to zní banálně, v provozu se to však rozplývá v drobných zvycích a polovičatých řešeních. Mimochodem tady ocením třeba francouzská MPV. U těch se mi vždy líbil koncept dvou zpětných zrcátek. Jedno klasicky ven za auto, druhé dozadu, „co dělají děti“. Každopádně zrcátka a jejich nastavení nelze podceňovat. Právě proto instruktoři opakují doporučení, které stojí za to zafixovat jako dogma. Nastavení kontrolovat alespoň jednou za několik týdnů. Nikdy ne za zběsilé jízdy, ale v klidu při parkování, ideálně na rovině. S běžnou „pracovní“ výškou sedačky a volantem v pozici, která odpovídá standardnímu dojezdu. Podle českých dopravních expertů oslovených redakcí AutoŽivě chybuje v nastavení až 84 procent lidí. Právě tady je třeba mít zadní část auta v odrazu jen okrajově. Ať v bočních zrcátkách zabírá zhruba pětinu nebo šestinu plochy. Vnitřní zrcátko má být odraz hlavního dění za autem. Boční pravé a levé rozšiřují horizont do stran. Přičemž se s vnitřním pokud možno nepřekrývají víc, než je nutné. Právě proto je chybou mít v bočním zrcátku přehnaně velkou část auta. Jde o potlačení mrtvých úhlů. Výhodu mají řidiči aut, kde je několik pamětí pro nastavení zrcátek. Mohou si to své uložit. Jak jsem ale zmínil, i ten, kdo jezdí sám, by měl třeba zohlednit, když veze náklad, auto si více sedne. Abych to uzavřel - zkusil jsem si to podle doporučení instruktorů sám a rozdíl byl okamžitě znát. Stačilo pár sekund, lehce posunout zrcátka směrem ven a slepé úhly zmizely. Najednou jsem viděl auto, které se dřív objevovalo až ve chvíli, kdy už bylo vedle mě. Pocit jistoty při přejíždění z pruhu do pruhu je nesrovnatelný. Není to žádná věda, žádný zázrak, jen drobnost, kterou většina řidičů podceňuje. Za třicet sekund si nastavíte zrcátka správně - a možná právě tím zabráníte nehodě.
Chcete upřednostnit v Google naše články? Současná vnější automobilová zrcátka fungují skvěle. Pokud si je správně nastavíte, vidíte v nich vše co je potřeba, a i když je funkce monitorování mrtvého úhlu u moderních aut dobrým pomocníkem, není nezbytná. V drtivé většině případů už se nikdo nemusí ohlížet přes rameno. Co za tím ale stojí? A proč se u amerických aut stále ohlížet musíme? Zrcátka na autech prodělala za svůj život celkem významný vývoj. První patent na automobilové zrcátko přišel v roce 1921 a Elmer Berger, který jej získal, prodával zrcátko jako „cop spotter“ - tedy zařízení, pomocí kterého si má řidič včas všimnout policejního auta jedoucího za ním.Zásadní historickou změnou byl potom fakt, že se na auta začala dávat standardně obě zrcátka. Dokud měla drtivá většina světových silnic pouze jeden pruh v každém směru, nebylo zrcátko na straně spolujezdce u klasických osobních aut potřeba a většina vozů si vystačila s vnějším zrcátkem na straně řidiče a s vnitřním zrcátkem. Ještě na konci šedesátých let tedy bylo druhé vnější zrcátko často dostupné jen za příplatek. Dnes už si auto s jedním zrcátkem neumíme představit a mohu potvrdit, že absence pravého zrcátka třeba ve veteránu je v provozu velmi nepříjemná.
Konvexní zrcátko jako standard. Ale ne všude. Ten největší pokrok ovšem nastal v momentě, kdy začala být zrcátka konvexní. U všech moderních aut ve většině světa totiž nejsou zrcátka rovná - jsou ve skutečnosti mírně vypouklá, což znamená, že neodrážují paprsky světla přímo, ale s mírným rozptylem. Konvexní zrcátko tím pádem pokryje mnohem větší zorné pole, ale za cenu toho, že obraz opticky „oddaluje“, takže předměty viděné v zrcátku se zdají být menší či vzdálenější, než ve skutečnosti jsou. Ještě dál jdou asférická zrcátka, která na okraji poskytnou ještě větší rozptyl a dále tak „smazávají“ mrtvý úhel. Tyto konvexní a asférická zrcátka umožňují minimalizovat mrtvé úhly, a proto jsou dnes často standardem.
Varovný nápis „Objects in the mirror are closer than they appear“ v překladu znamená „Objekty v zrcátku jsou blíže než se zdají“. Jde o to, že jezdit v autě s plochým zrcátkem je něco strašného. Z fotek to nevynikne, ale jakmile sednete do takového auta, máte okamžitě pocit, že řidičovo zrcátko „přibližuje“. V USA se tak v autoškole běžně učí před změnou pruhu ohlížet - což ve většině světa dnes už nikdo nedělá. Odůvodněním je odhad vzdálenosti, ten ale reálně není o moc lepší než u konvexních zrcátek a nakonec stejně hraje největší roli řidičova zkušenost.
Automobilová zrcátka zkrátka ušla dlouhou cestu a dnes umí mít mnoho funkcí. Stále častěji do nich automobilky umisťují blinkry, varovné kontrolky jízdních asistentů, a téměř standardem už je také vyhřívání, elektrické ovládání nebo automatické stmívání. Ten největší benefit moderních zrcátek však stále tkví v jednoduchém faktu, že jejich skla nejsou plochá, ale konvexní, takže poskytují daleko větší zorné pole a menší mrtvý úhel, do kterého nevidíme. Roztříděné podle místa instalace: vnitřní, boční a dodatečná zrcátka.
Hlavním úkolem zpětných zrcátek je poskytnout řidiči co nejlepší přehled o situaci kolem celého auta. Aby byly zpětná zrcátka co nejefektivnější, je důležité je správně nastavit. Před nastavením by si měl řidič správně nastavit sedačku tak, aby měl optimální výhled a pohodlné sezení. Nastavení bočních zpětných zrcátek: Zrcátka by měla být nastavena tak, aby řidič viděl co nejvíc prostoru po stranách vozidla a minimalizoval tak mrtvé úhly. I přes správné nastavení zrcátka vždy vznikají tzv. mrtvé úhly, ve kterých řidič nic nevidí. Střet s protijedoucím autem nebo odlítlí kamínek umí zrcátko poškodit. Nic však není ztraceno. Většina zrcátek jsde pohodlně a levně vyměnit nebo opravit. Zpětná zrcátka jsou klíčovým prvkem pro bezpečnou jízdu a jejich správné nastavení je nezbytné pro optimální přehled o situaci kolem vozidla. Vnější zpětné zrcátko může být poškozeno různými způsoby.
Mega shrnutí: zrcátka prošla dlouhou cestou od prvních patentů po moderní konvexní a asférická zrcátka, která výrazně snižují mrtvé úhly. Dnes se spoléháme na pokročilé funkce a správné nastavení, které lze snadno ověřit během parkování na rovině. Zkusil jsem to podle instruktorů a rozdíl byl okamžitě znát: pár sekund a slepé úhly mizí, a pocit jistoty při přechodu pruhu je nesrovnatelný. Za třicet sekund si nastavíte zrcátka správně - a možná právě tím zabráníte nehodě.
V plném zhodnocení článku patří i tip na obecné principy: třímítkové nastavení - vnitřní zrcátko slouží k vidění zadní části při zachování výhledu vpřed, boční zrcátka rozšiřují horizont a minimalizují mrtvé úhly, zatímco vnitřní zrcátko by nemělo být překryté nadměrným záběrem z bočních zrcátek. V praxi to znamená mít zrcátka s vlastní pamětí pro nastavení a posuzovat náklady na opravy pro větší vozidla. Důležité je nepřecházet disciplinu a kontrolovat nastavení alespoň jednou za několik týdnů, ideálně při parkování na rovině.
Historie zpětných zrcátek stojí za zmínku: první zmínka v roce 1906, první patent 1921, Dorothy Levitt jako průkopnice, Ray Harroun a Indianapolis 1911, a postupné rozšíření dvou zrcátek na auta po celém světě. Konvexní zrcátka a asférická zrcátka umožnily významně redukovat mrtvé úhly a zlepšit bezpečnost. Evropská legislativa OSN stanovuje standardy pro ploché, konvexní a asférické zrcátka, zatímco USA a Kanada mají odlišné požadavky na nezkreslený obraz pro odhad vzdálenosti.
Na závěr: zpětná zrcátka nejsou jen estetika, ale klíčový prvek bezpečnosti. Správné nastavení spolu s odpovídající polohou těla je základem pro minimální mrtvé úhly a lepší reakční čas při změně jízdního pruhu.
