Hodně fotografů má rádo focení makra, nicméně kvůli této zálibě nemusí kupovat přímo makroobjektivy za řádově desetitisíce - jde to i levněji. Nejdříve si ale musíme povědět něco o tom, co to vlastně makro je. Nabízí se laické odpovědi jako focení zblízka, focení detailů nebo velké přiblížení. Jako „makro snímky“ se označují takové fotky, které vzniky se zvětšením 1:1 a větším. Co to znamená? Zvětšení 1:1 je takové, kdy se jeden centimetr snímaného objektu přenese na jeden centimetr snímače vašeho foťáku. V první řadě je potřeba si ujasnit, že hodnotu zvětšení určuje objektiv (případně optická soustava, která směřuje světlo na čip), nikoliv foťák. Také je nutné říct, že každý objektiv má určitý poměr zvětšení - naleznete ho v technických specifikacích. Pozn.: Standardně se minimální zaostřitelná vzdálenost měří od snímače - kolmo na jeho rovinu.
V článku budu používat často vzdálenosti od předního optického členu, což je lepší pro ilustraci (hlavně pokud si nechcete přední čočku objektivu rozbít). První z možností je vzít základní setový objektiv (ten je optimální) a s pomocí reverzního kroužku jej na foťák nasadit naopak - přední člen objektivu se octne u foťáku a fotit budete zadním koncem objektivu. Tímto se dá dosahovat celkem velkých zvětšení a setové objektivy jsou vhodné, protoe čím nižší ohnisko, tím větší zvětšení. Navíc hrozí poškrábání optiky a setové objektivy nejsou až tak drahé. A i reverzní kroužek je poměrně levný. Jenže nemá jak přenášet kontakty z foťáku na objektiv.
V praxi to znamená, že musíte ostřit ručně. Problémů je ale hned několik. Toto otočení objektivu způsobí, že se opravdu hodně zkrátí minimální zaostřitelná vzdálenost, tedy že můžete blíže k snímanému objektu. První úskalí - objektiv nezaostří na nekonečno. Byli jste zvyklí, že objektiv ostří od třeba dvaceti třiceti centimetrů až po nekonečno. Druhé úskalí - náchylnost na poškrábání. Krátké zaostřitelné vzdálenosti v řádu centimetrů od předního optického členu znamenají, že se s optikou hodně blížíte k objektu a může se stát, že o něj zavadíte. To vede k poškrábání optiky a zhoršení vlastností objektivu.
Poslední úskalí tkví v neměření expozice. Vyšší foťáky to umí korigovat v menu, kde nastavíte parametry objektivu a foťák vše dopočítá. Jedná se v podstatě o filtr který umožňuje snížit minimální zaostřitelnou vzdálenost objektivu, tím se více přiblížit k snímanému objektu a tím zvětšit zvětšení objektivu. Výhodou předsádek je fakt, že se nemusí sundávat objektiv. Prostě je našroubujete na objektiv a fotíte. Tečka. Objektiv funguje normálně, žádný problém.
Účinnost se měří v dioptriích - čím více dioptrií, tím více se zvětší zvětšení optické soustavy. Je možné kombinovat více makro předsádek, jednoduše je našroubujete na sebe. A jaké to má nevýhody? V první řadě jsou makro předsádky filtry, takže mají filtrový závit o dané velikosti. Objektivy ale mají různé velikosti filtrových závitů, takže můžete mít problém je nasadit na více objektivů (řešením jsou redukce).
Větším minusem je zhoršení optické kvality. Protože se jedná o další sklo mezi scénou a čipem foťáku, má předsádka vliv na kresbu a optické vady. Jedná se o kovovou tubu, která se nasadí mezi objektiv a foťák. Často se skládají z více částí - čím je ona „tuba“ delší, tím více se zkracuje zaostřovací vzdálenost objektivu a tím více se zvyšuje jeho zvětšení. Mění se i způsob ostření - ostřicí kroužek na objektivu funguje jen velmi omezeně, spíše se ostří zoomovacím kroužkem. Ano, čtete správně, zoomovací kroužek se zde proměnil v ostřicí kroužek.
Platí zde to, že čím kratší ohnisko, tím kratší minimální zaostřitelná vzdálenost (tedy že můžete blíže ke snímanému objektu, čímž se zvětšuje maximální zvětšení). Běžně tyto mezikroužky bez přenosu mají pět částí - první umožňuje nasazení do bajonetu foťáku a na druhé straně má kovový závit, druhá umožňuje nasazení objektivu a na druhé straně má kovový závit.
Potom tam jsou tři různě velké kroužky, které slouží k prodlužování vzdáleností mezi objektivem a čipem, což efektivně snižuje zaostřovací vzdálenost. Praxe je taková, že když chcete použít třeba největší kroužek, tak na oba jeho konce musíte namontovat ony části pro připojení na foťák a objektiv.
Navíc i se závity bývají problémy. I když bývají kvalitně vyfrézované, stávají se dvě situace. Zaprvé, nezatáhnete je dostatečně a najednou se vám začne otáčet (a odšroubovávat) objektiv. Tyto mezikroužky jsou velmi levné, stojí pár set korun. To je cena za absenci přenosu informací z objektivů do foťáku a naopak.
Co to znamená v praxi? Foťák může mít problémy s určování správné expozice a (na starších a méně pokročilých zrcadlovkách) musíte zvolit manuální režim. Then ostření nefunguje, takže musíte ostřit ručně (popsáno výše). Posledním a nejzásadnějším problémem je ale nastavení clony. U moderních objektivů bez clonového kroužku v podstatě není možné clonu ovládat - ta se zavře, takže na čip proudí minimum světla a nedá se fotit. Specifickým problémem u mezikroužků je snížení přenosu světla na čip. Čím delší je onen tubus od objektivu k foťáku, tím méně světla na čip dopadá. To se projevuje i znatelným ztmavením hledáčku, což ještě více znesnadňuje ruční ostření.
Musím napsat i krátký odstavec o hloubce ostrosti. S ostřící vzdálenosti v řádech centimetrů od předního členu objektivu se dramaticky snižuje hloubka ostrosti. Jedná se o dospělejšího sourozence mezikroužků bez přenosu. Na rozdíl od nich přenášejí data z foťáku do objektivu a naopak, takže umožňují ostření, clonění, měření expozice a případně i optickou stabilizaci objektivu. Druhou změnou je konstrukce. Jedná se o tři různě velké tubusy a každý z nich je zakončený bajonetem pro objektiv na jedné straně a bajonetem pro foťák na straně druhé. Těmito bajonety zároveň kroužky zapadají do sebe.
Samozřejmě řešením je i zakoupit makroobjektiv. Tyto se dají koupit i okolo 10.000 korun, dražší potom okolo 20.000 korun. Ale už za deset tisíc dostanete kvalitní objektivy se zvětšením 1:1. Makroobjektivy mají několik výhod, které vyplývají z faktu, že jsou přímo navrženy na focení makra. Takže vše funguje automaticky, často mají optickou stabilizaci obrazu, potěší ostření, které bývá často rozděleno na více rozsahů.
Například můj objektiv může ostřit od 30 cm do 50 cm; od 50 cm do nekonečna; a potom od 30 cm po nekonečno. To může být praktické při focení se silným zvětšením, kdy autofokus zbytečně nehledá na nekonečnu. Zásadní výhoda je ostření na nekonečno. Protože je tento článek hodně technický, tak se pustím do vysvětlování, že i makroobjektivy podobně jako mezikroužky snižují světlo, které dopadá na čip.
Čím kratší je aktuální zaostřovací vzdálenost, tím méně světla dopadá na senzor, ale pozor - nemění se F-stops, ale T-stops. Pokročilí fotografové vědí, že to znamená, že clona (F-stops) zůstává otevřená stále stejně, takže se nemění hloubka ostrosti. Mění se pouze T-stops, tedy aktuální množství světla dopadající na senzor, takže je potřeba si hlídat čas i ISO.
Vzhledem k tomu, že rád fotím makro a že jsem hodně používal nebo stále ještě používám téměř všechny metody popsané výše, řeknu k tomu několik svých praktických poznámek. Prvně - nikdy jsem se neodhodlal k použití reverzního kroužku. Důvod je strach o zadní optický člen na mém objektivu.
Už několikrát se mi stalo, že jsem při focení makra předkem objektivu narazil do všeho možného. Člověk nahání brouky, motýly a všelijaký hmyz a přehlédne při tom vše ostatní. Hodně dlouho jsem fotil se starým objektivem s clonovým kroužkem a mezikroužky bez přenosu.
Ai proto jsem se rozhodl pořídit si mezikroužky s přenosem. Třeba na Nikonu 50mm f/1.8G udělají zvětšení 1,5:1, což je super a vzhledem k dobré světelnosti se mi i dobře ostří. Vedle toho vlastním i makroobjektiv. Proč? Důvodem je jeho praktičnost. Někdy se stane, že nepotřebujete zvětšení 1:1, ale jen 1:2.
Pokud máte nasazené mezikroužky, nezbývá vám než je rozebrat a jeden nebo dva kroužky ubrat, aby se prodloužila minimální zaostřovací vzdálenost. Nic z toho s makroobjektivem dělat nemusíte, prostě jen jdete dál od snímaného objektu. S makroobjektivem můžete chvíli fotit detaily, potom poodejít a následně zase fotit detaily. Proto si třeba nedokážu představit produktovou fotografii s mezikroužky. Naopak na mezikroužky nedám dopustit, když potřebuju maximální zvětšení. Také jsou vhodné kvůli skladnosti.
Všechny výše popsané možnosti mohou sloužit velmi dobře, a tak je objektivně velmi těžké říct, že je jedna z nich lepší než jiná. Každá má svá pluska i minuska.
Pro zvažování, kdy zvolit makroobjektiv, mezikroužky či předsádky, se často hodí i srovnání cen a zvětšení. V ostatních částech textu se uvádí příklady konkrétních objektivů a jejich parametry, ale obecně platí, že makroobjektivy bývají dražší než mezikroužky a předsádky, ale nabízejí lepší kvalitu a plnou kompatibilitu s expozičními funkcemi. Makroobjektivy mají několik výhod, které vyplývají z faktu, že jsou přímo navrženy na focení makra.
Zásadní výhoda je ostření na nekonečno. Protože je tento článek hodně technický, tak se pustím do vysvětlování, že i makroobjektivy podobně jako mezikroužky snižují světlo, které dopadá na čip. Čím kratší je aktuální zaostřovací vzdálenost, tím méně světla dopadá на senzor, ale pozor - nemění se F-stops, ale T-stops.
V závěru lze říci, že pro různé situace existují různé cesty: makroobjektivy, mezikroužky i předsádky. Každá cesta má své výhody i nevýhody a pro většinu amatérských potřeb je možné dosáhnout pěkných makro snímků i s levnějším vybavením. Jiné to bývá u náročnějších projektů, kde se vyplatí investovat do kvalitního makroobjektivu.