Der Sachsenspiegel, česky Saské zrcadlo, je středověká právní kniha dochovaná v několika bohatě iluminovaných opisech. Autorem byl Eike von Repgow, který jej vytvořil v letech 1220-1233, pravděpodobně na zakázku pána z Falkenštejna. Nejprve bylo nejspíše napsáno v latině a až poté přeloženo do dolnoněmčiny.。
Rukopis obsahuje soupis zvykového práva, které bylo uplatňováno v běžném životě i před soudem a vztahuje se k určitému konkrétnímu území. Sachsenspiegel se skládá ze dvou částí: zemského práva a lenního práva, přičemž zemské právo se věnuje dědictví, manželství, dělení majetku a podobně, zatímco lenní právo usměrňuje vztahy mezi společenskými skupinami a pojednává o volbě králů, císařů a lenních povinnostech. Kniha rovněž pokrývá další oblasti života, včetně procesu kolonizace.
Text samotný představuje významný mezník - znamenal přechod od ústního úřadu na psané právo a umožnil větší konzistenci v právním postupu. Společně s magdeburským městským právem a dalšími kodifikacemi ovlivnil vývoj práva v Německu a ve střední Evropě. Rozšířil se na západ až do Nizozemska a na východ do Polska a Litvy, a formoval právní kulturu v regionu po celé století.
Vliv Saského zrcadla byl tak významný, že se stal vzorem pro mnoho dalších zákoníků, včetně Augsburger Sachsenspiegel, Deutschenspiegel a Schwabenspiegela. Kromě samotného textu byly vyrobeny čtyři nejkrásnější iluminované manuskripty: Heidelberg, Oldenburg, Dresden a Wolfenbüttel, z nichž každý kombinuje obraz a text a používá ozdobné iniciály pro propojení obou částí.
Nejdéle vznikající a nejrozsáhlejší z těchto kodexů je Dresdner iluminovaný rukopis, který vznikl mezi lety 1343 a 1363 v oblasti Meißen. Má 924 obrazových sekvencí na 92 stranách a je považován za nej artisticky cennější. Od doby Augusty, kurfiřta Saského, je uložen v Dresdnské kurfiřtí knihovně. Wolfenbüttelský rukopis, jenž je mladší sestrou Dresdenu, vznikl mezi lety 1348 a 1371 a obsahuje 776 obrazových sekvencí na 86 stranách. Po zničení v roce 1945 byl spolu s dalšími částmi knihovny přemístěn do bývalých vojenských kasáren v Albertstadtu v severní části Drážďan; jeho původní podoba byla silně poškozena.
Historie a reprodukce rukopisů byly v průběhu 20. století důkladně dokumentovány. Již v roce 1902 vydal mnich Karl von Amira facsimile pro Královskou slezskou historickou společnost, přičemž 187 monochromních stran a 6 „double collotype prints“ bylo vytištěno s použitím ortochromatických snímků. V letech 1925-1926 vyšla dvou-dílná komentářová publikace, která včetně popisu barev jednotlivých stránek doplnila studii o významu díla.
Práce pf a restaurování pokračovaly i po 2. světové válce. Před svým svázáním po rekonstrukci v Wolfenbüttelu v roce 1999 byla všechna stránka digitálně zaznamenána. Archivace a výzkum v 90. letech a na počátku 2000. let zahrnovaly identifikaci pigmentů a používaných nástrojů a postupy obnovy, včetně čištění skvrn inkem a opravy zlacení.
V literatuře a historických pracích zůstává Sachsenspiegel často citován jako počátek verifikovatelné pra-veny německé jurisprudence. Maria Dobozy poskytla anglický překlad tohoto vlivného zákoníku, který představuje nejstarší a nejdůležitější soubor zvykového práva v němčině. Sloužil jako vzor pro právo v dalších německy mluvících zemích i dále za hranice, kde byl adaptován do formálních systémů v Prusku, Slezsku, Polska, Ukrajině, Maďarsku a v Čechách.
Rukopis a jeho verze odrážejí právní i sociální realitu tehdejšího písemně zaznamenaného práva - popisuje dědictví, manželství, majetkové rozdělení, lenní povinnosti a základní procesní postupy. Vznik a šíření Saského zrcadla dokládají vliv na moderní zákonodárství a jeho roli v evoluci evropského práva.
Klíčové body a struktura díla
- Autor Eike von Repgow a jeho možný pobyt na Falkenštejně; vznik kolem 1220-1233
- Rozdělení na zemské právo a lenní právo
- Zákoník jako základ tradicionalistického práva v Německu a jeho šíření do sousedních zemí
- První písemné zpracování zvykového práva a jeho důsledky pro soudní praxi
- Čtyři iluminované manuskripty a jejich specifika: Heidelberg, Oldenburg, Dresden, Wolfenbüttel
- Historické a restaurovací procesy a význam pro moderní studium dějin práva
Vliv Saského zrcadla na další právní kodifikace a na rozvoj vernakulárního práva byl mimořádný: stalo se vzorem pro zákoníky v regionu a inspirovalo i moderní soudní a legislativní postupy.
Sasové - Historické kuriozity
Specifika illuminačních kodexů
Každý z nejznámějších kodexů kombinuje obraz a text v logickém a estetickém svazku; stránky jsou rozděleny do sloupců pro vizuální i textový obsah, a vše je propojeno dekorativními iniciálami.
Nejstarší Heidelberg rukopis má 310 obrazových sekvencí na 30 ze 92 původních stran a pochází z období kolem roku 1300 v Horním Sasku. V roce 1816 byl vrácen po pobytu v Itálii a vatikánské knihovně jako součást kultury Heidelberské knihovny Palatina.
Oldenburgský rukopis, z roku 1336, obsahuje 578 obrazových sekvencí na 136 stranách a byl vyroben mnochem z Rastede. Většinu stran ilustroval jen malý počet.
Dresdnský rukopis vznikl mezi 1343 a 1363 v oblasti Meißen a zahrnuje 924 obrazových sekvencí na 92 stranách; považuje se za nejkomplexnější a nejcennější z hlediska umělecké hodnoty. V současnosti je uložen ve Drážďanském kurfiřtím knihovně.
Wolfenbüttelský rukopis, vzniklý mezi 1348 a 1371, obsahuje 776 obrazových sekvencí na 86 stranách; po válkách byl rekonstituován a opětovně uložen v Wolfenbüttelu.
Postup obnovy a reprodukce
1912 a 1902 přinesly první významné reprodukce a faksimile. Karl von Amira vedl vydání facsimilu pro Historickou společnost, které zahrnovalo 187 monochromních stran a 6 dvojitých kolotopických tisků, využívajících ortochromatické snímky. Restaurování a identifikace historických pigmentů a materiálů pokračovalo v 90. letech a na počátku 2000. let.
Digitální zpřístupnění a archivace předpokládaly kompletní digitalizaci všech stran před reboundem, což umožnilo lepší studium a výzkum pro odborníky i širokou veřejnost.