Když pohlédnu do zrcadla, vidím tam patnáctiletou dospívající dívku, sebe. Co se mého vzhledu týče, mám světle kaštanové vlasy. Polodlouhé, lehce zvlněné se linou až k lopatkám. Jsou hodně prostříhané, aby byly lehké jako peříčko a na mém poměrně nízkém čele si čas od času bloudí moje odrostlá ofinka, většinou ji však nosím sepnutou, nebo za uchem. Pod mým klenutým obočím se dívám na svět svými modrozelenými kukadly ověnčenými dlouhými řasami, které si zvýrazňuji černou řasenkou.
Náděje a výtky k vlastnímu obliči se střídají. Co bych vytkla svému obličeji? Asi svůj dlouhý nos. Ale co se dá dělat, mám ho po svém tatínkovi. Když pokračuji ještě o trochu níže, zastavím svůj pohled na svých krásných plných rtech s úsměvem ve tvaru znaku Nike. Za mého dětství se mi za to ostatní děti smály a já kvůli tomu i plakala, ale teď už jsem si na to zvykla a smířila se s tím, i když je fakt, že mi to docela vadí.
Na druhou stranu se alespoň něčím liším od ostatních. Dále vidím svá poměrně široká ramena a štíhlý dlouhý krk, úplně jako ta žirafa. Když jsem však ještě závodně hrála volejbal, hodily se mi mé dlouhé ruce. Krásně jsem dosáhla až nad síť a mohla perfektně blokovat, nebo dávat smeče. Ráda se někdy pochlubím svými dlouhými a štíhlými nohami, jako pštros. Kéž bych uměla běhat tak rychle jako on.
Jsem mu občas podobná i svou povahou, protože bych někdy nejradši schovala hlavu do písku, například ve škole, když se má psát test, o kterém jsem nevěděla, nebo mě někdo vyvolá ke zkoušení, když jsem se zrovna na tu hodinu neučila. Porqueže jsem nervózní typ, dokážu udělat i chyby, které bych za normálních okolností neudělala. Škola je teď pro mě to hlavní, ale mám z ní občas deprese. Nestíhám se učit, je toho hodně. I přesto ji navštěvuji ráda, už i proto, že jsem si tu našla nové přátele.
Zároveň popisuji své dobré vlastnosti: obětavost, upřímnost a trpělivost. Nerada vidím někoho se trápit, a tak se mu za každou cenu snažím co nejvíce pomoci. Ale to asi každý. Myslím, že jsem obyčejný člověk, který má své dobré i špatné stránky.
Nejprve bych se vám měla asi představit. Zahledím se pozorněji. Od ostatních se výrazně liším. Přejdu ke své hlavě. Ani s mou drobnou postavu mě nelze přehlédnout. Pousměji se nad svou myšlenkou a namotám si pramen z dlouhých rudých vlasů na prsty. Prohrábnu si patku svých vlasů, které mi neustále padají do obličeje. Na něm rozhodně nejdou přehlédnout černé brýle, pod nimiž vynikají světlemodré oči orámované černými linkami.
Když se zaměřím na svůj vnitřek, nejvíce u mě převažuje asi skromnost. Co se týče mému vztahu k sobě samé, dost se podceňuji a obecně si prostě v ničem nevěřím. V dnešní době plné egoistů je tato vlastnost nežádoucí, ale s tím já nic nenadělám. K ostatním lidem se ale chovám dobře, pokouším se být vřelá ke svým kamarádům. I na ostatní se snažím být milá, tedy pokud mi své chování neoplácejí druhou stranou mince. Jakmile se ke mně někdo nechová dobře, ignoruji ho a vymažu jej ze svého světa. Nemám ráda lidi, kteří jsou arogantní a až přehnaně sebevědomí. I když si to ostatní neuvědomují, jsem dost citlivá, někdy až přecitlivělá a náladová.
Mezi mé zájmy patří hlavně hudba, zejména ta tvrdšího žánru. Dokázala bych se nazvat tím člověkem, jenž by bez hudby doslova nežil, jen by přežíval. Na koncertech a tomu podobných místech jsem jako ve svém živlu. Dalším mým zájmem je malování. Také ráda chodím do přírody - ať už s kamarády, nebo sama. Jsem ten typ, co by nikdy nechtěl bydlet ve velkoměstě, například v Praze. Všude jsou jen nekonečné paneláky, obchodní centra a nebezpečné silnice. Na takovém místě bych necítila volnost, jakou cítím právě ve své vesnici. Navíc s mým orientačním smyslem bych se velice rychle ztratila.
Každý člověk je nějaký, jiný, něčím výjimečný... Díváme se do něj denně, mnohdy i několikrát. Co vlastně v zrcadle vidíme? Jistě, sebe sama. Co všechno to ale zahrnuje? Tím se zabývají odborníci již po stovky let. Neomezují se přitom pouze na lidský svět, ale rozšiřují bádání i na svět zvířat a zkoumají, jak hluboké je jejich vědomí ve srovnání s tím lidským.
Ukotvení v publikacích a experimentech ukazuje, že zrcadlové testy dokládají sebepoznání u šimpanzů, delfínů a dalších zvířat.
Vědecké záznamy a teorie mysli ukazují, že zvíře, které projde zrcadlovým testem, má hlubokou úroveň vědomí a dokáže uvažovat o vlastních myšlenkách a zkušenostech. Děti začínají teorii mysli demonstrovat zhruba ve stejnou dobu, kdy se začnou rozpoznávat v zrcadle - nejprve si uvědomí sebe sama, aby začali brát v úvahu to, co si myslí nebo co chtějí ostatní.
Ve sporu mezi zrcadly a realitou je možné ukázat i to, že existují různé druhy zrcadel a způsoby, jak odraz vnímat. Například existuje tzv. skutečné zrcadlo, které umožňuje vidět odraz tak, jak nás vidí ostatní, a nikoli jen dvourozměrný obraz. Umístěte dvě klasická zrcadla do úhlu 90 stupňů a podívejte se na svůj odraz ve spoji. Skutečné zrcadlo poskytne trojrozměrný odraz, který se pohybuje stejně jako vy.
Další zajímavé souvislosti se týkají praktických dopadů zrcadel v každodenním životě. Měsíc je od Země vzdálen v průměru asi 384 403 kilometrů a tuto vzdálenost známe díky zrcadlům. Retroreflektor pro laserový pohyb byl ponechán na Měsíci astronauty Apolla a používá se k výpočtu vzdálenosti od Země k Měsíci. Jde v podstatě o řadu reflektorů rohových krychlí, které odrážejí laserový paprsek zpět ve směru, ze kterého vycházel.
V závěru se objevuje myšlenka o tom, že zrcadla ukazují jen to, co se odráží v nich, a ne cestu ven z vnitřního světa. Zrcadla tedy nevnucují nic, co není, ale ukazují vás a vaši cestu. Každý z nás má ke svému tělu a své podobě jedinečný vztah, a pro některé může být zrcadlo nepřítelem, pro jiné spojencem, a pro některé i zdrojem hluboké lásky k sobě samému.
Historie, vědecké poznatky a reflektivní zrcadla
Odborníci a historické experimenty zkoumali sebepoznání v zrcadle u lidí i zvířat. Gordon G. Gallup, profesor na Tulane University a později University at Albany, zkoušel zrcadlový test se šimpanzi a později i s delfíny. První výsledky svého výzkumu veřejnosti představil už ve zprávě z roku 1970. Šimpanzi jsou podle něj schopni poznat sebe sama v zrcadle. Tato schopnost se odvíjí od výše intelektuální kapacity. Vývojoví psychologové po vzoru Gallupa prováděli zrcadlové testy s dětmi a zjistili, že samy sebe začínají v zrcadle rozpoznávat už mezi 18. a 24. měsícem věku. Wilhelm Preyer spojoval v roce 1889 poznání sebe sama s uvědomováním si toho, že já jsem já. Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan tvrdil, že zrcadlo u dětí přispívá k vytvoření ega.
Ukázky a rozšíření výzkumů pokračovaly i v dalších letech: Lori Marinová a Diana Reissová upozorňovali na etické otázky držení zvířat v zajetí na základě sebepoznání; Reissová prosazuje ochranu delfínů a dalších zvířat s důrazem na jejich možné vědomí sebe sama. Gallupova teorie mysli zasazuje zvířata s projekcí myšlenek do kategorie s bohatým vnitřním světem, který zahrnuje schopnost uvažovat o vlastních myšlenkách a prožívat zkušenosti druhých.
Na druhé straně jsou i praktické poznámky: uvědomění si sebe sama a odraz v zrcadle je do jisté míry kulturně podmíněné. V zemích, kde je zrcadlo běžnou součástí života, se lidé častěji setkávají s jevem sebepoznání už v raném věku. V zemích, kde zrcadla nejsou standardní součástí každodenního života, testy pro sebepoznání mohou mít odlišné projevy.
Zrcadla a jejich jiný rozměr si zasluhují i technické poznámky: akustická zrcadla-používaná v minulosti pro detekci zvukových vln-odrážejí zvukové vlny a jejich struktury připomínají teleskopy či satelity. Někdy se používají i pro pozorování vnějšímu světu z pohledu zvuků a jejich odrazů. Kontrast mezi obrazem a zvukem ukazuje, že zrcadlo není jen vizuální objekt, ale součást interakce světla a zvuku.
Uvedené informace spolu vytvářejí obraz o tom, jak se odraz v zrcadle liší u lidí a u zvířat, jaké jsou mechanismy sebepoznání a jaké jsou etické a psychologické dopady poznávání sebe sama. Zrcadlo tedy funguje jako prostředek poznání, který odráží nás samé a zároveň naše postoje k sobě i k ostatním.
tags: #charakteristika #muj #odraz #v #zrcadle